COSTA REI

Zdá se, že původ názvu Costa Rei má dvě verze: první tvrdí, že je odvozen od slova "re", které se stává "Costa del Rei", což potvrzuje zátoka poblíž Cagliari zvaná Cala Regina (v minulosti Reina).Druhá verze tvrdí, že jelikož v 19. století byla v Castiadas poblíž Costa Rei trestanecká kolonie, vězni zvaní REI pracovali na rekultivaci malarických oblastí, a proto "Costa dei Rei".

Costa Rei s bílou písečnou pláží obklopenou středomořskými křovinami a divokou přírodou zůstávala až do počátku 60. let 20. století izolovanou a téměř opuštěnou oblastí, kterou obývali pouze pastevci, kteří sem vodili svá zvířata na pastvu.

V roce 1962 se do tohoto nedotčeného místa s křišťálově čistým mořem zamiloval 22letý belgický mladík z malého městečka poblíž Aversy a spojil s ním svůj osud, jmenoval se Guido Van Alphen.

Guidův otec vlastnil v Belgii realitní kancelář, ale podnikání se v té době nedařilo kvůli vysoké ceně půdy, do níž investovalo mnoho osadníků, kteří se vrátili z bývalého Belgického Konga.

Dozvěděli se, že bohatý podnikatel Aga Khan v té době skupoval hektary opuštěné pobřežní půdy v Galluře.

Na Sardinii se dostali, když se Marcel Stoffelen, bývalý belgický osadník, který vlastnil půdu, rozhodl ji prodat a navštívit ostrov s cílem najít zajímavé nákupy.
Guidův otec poslal v roce 1962 svého syna se Stoffelenem, aby vyhodnotil, jaké investice je třeba hledat po celé Sardinii, přičemž v té době měl k dispozici dva miliony lir, což dnes odpovídá přibližně 40 000 eur.

Z Bruselu odjeli do Janova ve svém BMW 1500, jeli lodí do Porto Torres a zastavili se v Algheru, který byl považován za vstupní bránu sardinského cestovního ruchu,
Pokračovali do Bosy, ale nenašli, co hledali.

Zbývalo jen objevit jižní část ostrova poblíž Cagliari, kde se díky svému známému, zeměměřiči Pietru Valeriovi, který dobře znal nejkrásnější místa na jihovýchodě, a rodinám pastýřů z Barbagie, kteří byli tehdy jedinými vlastníky půdy na jihovýchodním pobřeží, dostali do bezpečí.

Prohledali západní část Golfo degli Angeli se Santa Margherita di Pula a pak pokračovali na východ do Villasimius, což byla jen malá vesnice rybářů a uhlířů.

Ceny pozemků nebyly tak výhodné, jak si mysleli, a tak se k nim připojil další profesionál Solinas, který jim poradil, aby navštívili velmi zajímavé pozemky v obci Muravera s výhledem na moře.

Cesta k němu byla velmi obtížná, nevyasfaltovaná, úplně bílá.
Vyjeli tedy z Villasimiusu a dorazili na křižovatku, která spojovala Castiadas s mořem, museli zastavit auto a pokračovat pěšky po cestě, po které projížděli voli.

Poté vystoupali na kopec uprostřed zeleně zvaný "Monte Turnu" a před jejich očima se otevřela "neuvěřitelná podívaná".

Monte Turnu byl strážcem nekonečné bílé pláže, která končila v křišťálově čistém tyrkysovém moři, které pokračovalo až k druhé hoře zvané Capo Ferrato.
Uprostřed této písečné pláně a makie se nacházel vrch Monte Nai, z něhož byl výhled na celou oblast.

Byl zde také rybník Piscina Rei a malý kopec Sa Punta Rei.

Belgický pár nemohl vědět, že tuto pobřežní oblast obklopenou a chráněnou tak bujnou přírodou objevili a obývali sardinští neolitičtí lidé již před 5000 lety.
Důkazem toho je 22 menhirů v lokalitě Piscina Rei, které pocházejí z doby kultury Ozieri (3200-288 př. n. l.) a svědčí o tom, že toto místo bylo považováno za magické.

Byl jsem to tedy já, kdo dal této oblasti jméno Costa Rei. O několik let později ji poprvé použilo Turistické sdružení provincie Cagliari.

Bylo jaro 1962, příroda byla pánem a vše bylo ještě nezkažené.
Guido projevil zájem o zhruba 80 hektarů pozemků, které patřily dvěma rodinám z Villagrande Strisaili (Demurtas a Mighela) a hraničily s Capo Ferrato a zabíraly více než kilometr pobřeží, byly zakoupeny za 200 lir za metr čtvereční v celkové hodnotě 160 milionů lir.

Costa Rei tak v roce 1962 stála 160 milionů lir.

K napodobení Aga Chána a jeho Costa Smeraldy však bylo zapotřebí hodně peněz, a tedy i finančních sponzorů. Aby se Costa Rei zrodila, potřebovala všechny urbanizační práce a nezbytné služby. Van Alphen chtěl koupit pozemky, zaplatit dva miliony předem a pak začít prodávat první pozemky, aby se vyplatil majitelům.

Poté našel další dva partnery: Eddyho Schillemanse, který chtěl postavit hotel (z něhož se později stala VILLA REI), a Franse Verhoevena, který chtěl vybudovat turistickou vesnici.

Tak se zrodily lázně COSTA REI SPA.

Po třech letech, v roce 1965, byl hotový hotel a několik chatek, stejně jako bar s bazénem s mořskou vodou. Villa Rei byla prvním turistickým zařízením, které bylo na pobřeží postaveno.

Do Costa Rei dorazila také díla velmi mladého belgického architekta Erica Balliu, držitele prestižní Římské ceny za architekturu, který se rozhodl vyzkoušet svou vynalézavost a kreativitu právě v Costa Rei. Byl to Eric Balliu, kdo navrhl první vily, dokonale začleněné do okolního prostředí, postavené s plochou střechou a pokryté zeminou, aby bylo možné obdělávat zahradu. Myšlenka, která je dodnes velmi aktuální, spočívala v tom, aby budovy nebyly ve středomořské makii vidět, aby nijak nehyzdily divokou a sugestivní scenérii, která se měla nabídnout prvním hostům Costa Rei.

Italská byrokracie, která i tehdy bohužel hrála klíčovou roli, způsobila, že očekávané finanční prostředky nikdy nedorazily, a tak se oba partneři, Stoffelen a Verhoeven, vydali na vlastní pěst.

Zákon "Ponte" pro přímořská letoviska umožňoval povolení pouze na základě obecních plánů rozdělení a tvrdě zasáhl do snů Guida Van Alphena.
Pozemky proto již nemohl prodat a nebyl schopen vyplatit majitele, i když investoval do dalších pozemků v Monte Nai a Piscina Rei (hektary půdy v Piscina Rei a další hektary podél pobřeží Sarrabus, tzv. příděl "Monte Nai"), což mu umožnilo vyžít až do roku 1967.

Guido se pokoušel plnit si svůj sen tím, že vedl také hotel Califfo mezi Cagliari a Villasimiem, ale jeho konec nastal v roce 1971, kdy po něm italské daňové úřady požadovaly nezaplacené daně z prodejních listin, jichž byl prokuristou.

Projekt dokončili Yvan Verschelden a Herman Taillieu.

Byl to konec všeho, přišel o všechno a jeho sny skončily, vrátil se do vlasti.

"Na Sardinii," napsala před několika lety v dopise, "už nemám nic. Nechal jsem tam jen své srdce.